Z korporátu do vlastního salonu v Brně

Jmenuji se Martina Steinerová a ráda bych vám v kostce povyprávěla můj příběh.

Narodila jsem se ve znamení Berana, a tak i díky tomu pro mě od malička žádná překážka nebyla nepřekonatelná. Hrála jsem závodně basketball, vystudovala ekonomii, dělala Au-pair v zahraničí, náhodou jsem se přes práci asistentky hlavního nákupčího a vedoucí prodejny s obuví dostala ke spedici a dopravě.

I když jsem v roce 2005, kdy jsem nastoupila do spediční firmy, nevěděla ani jak vypadá kamion a jaké rozměry má paleta, tak jsem se díky své zvídavosti, perfekcionalismu a pracovitosti vypracovala na top manažerskou pozici a řídila jsem 70 lidí napříč odděleními.

Musím zdolat dvě výzvy. Na jednu z nich se nelze připravit.

Následovala výzva vybudovat brněnskou pobočku pro obrovskou dopravní firmu a poté ještě rozšířit fungování menší dopravní firmy.

Všechno jsem zvládla na jedničku, ale protože jsem vždy pracovala na 110% a tělo není stroj, tak mě po letech permanentního stresu, psychické i fyzické únavy zastavila a varovala zákeřná nemoc, se kterou jsem se musela poprat rovnou dvakrát.

Stres, zdraví, neustálý strach

To byl první a hlavní impuls k tomu, že jsem si začala říkat jestli mě ta práce baví a naplňuje? Jestli mi ten stres a pochroumané zdraví stojí za to? Jestli to chci dělat do konce života? Jestli chci mít zodpovědnost za řidiče kamiónů křížující evropské dálnice? Jestli o ty lidi chci mít neustálý strach, protože s něma trávím většinu času a tak mi někteří dokonce přirostli k srdci? Jestli chci spát s telefonem u hlavy a při prvním cinknutí zažívat infarktové stavy „co se proboha zase stalo“? Jestli chci pořád pracovat pro někoho cizího, kdo vůbec netuší co všechno pro jeho firmu obětuju a dělám?

….takovýchto „jestli“ mi na mysl přicházelo čím dál tím víc.

Od mala mě bavila tvůrčí a kreativní práce

Už jako malá holka jsem s babičkou pletla, háčkovala, vyšívala. S mojí maminkou jsem věčně stála u plotny a učila se vařit a péct tak dobře jako ona. Ve škole jsem si vedla nejhezčí čtenářský deník, který si ode mě spolužáci opisovali a péči o nástěnku jsem si brala na starosti dobrovolně. Miluju tvůrčí práci, estetično a vkus. Takže ve svém volném čase se kromě svého pejska a sportu věnuju háčkování košíků, navlékám korálky, vyrábím Andělky a v neposlední řadě peču dorty, zákusky a cukroví pro své blízké, kamarády i kamarády mých kamarádů.

Beauty svět mě provází celý život

A beauty svět a krásné vlasy? Tak to je to, co mě provází celý život a co jako správná žena řeším dnes a denně a samozřejmě se sebou taky nejsem nikdy spokojená.

Pár měsíců se u mě nic nedělo a tak díky pochybnostem o mém zaměstnání a taky jako správného Berana mě pomalu začínaly přepadat myšlenky na změnu.

Udělám si rekvalifikační kurz, řekla jsem si. Bylo jasné, že to bude buď cukrařina nebo svět beauty. Cukrařina byla časově náročná a tak vyhrály vlásky. Přemítala jsem „tak zkusím, uvidím jestli mě to bude bavit a Certifikát se hodí i když bych se řemeslu třeba nevěnovala“

Tohle chci dělat!

Od prvního školícího dne jsem byla nadšená. Překvapilo mě, že kadeřník to nemá až tak jednoduché jak jsem si bláhově celý život myslela. Musela jsem se naučit spousty teorie, zákonitostí a faktů, které musí znát každý kadeřník před tím, než někomu začne jakkoliv upravovat vlasy. Ale pak to příšlo … první klientka na barvu a na střih, která rozhodla o tom, že toto je to co chci dělat = dělat ženy krásnější a sebevědomější. Není hezčí pocit než vidět po pár hodinách proměnu z šedé myšky na krásnou ženu, která se nakrucuje před zrcadlem a s úsměvem na tváři pohazuje hlavou z jedné strany na druhou.

Výsledek moji práce v podobě úsměvu a šťastnější ženy? A to v podstatě hned a třeba i 3x denně?